Fête de la Vannerie à Vallabrègues

 

Cestovní deník z magrátí výpravy ve složení Lucie, Alice a Blanka – Provence, srpen 2010 (den druhý – výběr)

 

Kolem poledne to začalo v srdci Avignonu houstnout víc, než nám bylo milé, takže jsme se rozhodly pro rychlý ústup kolem řeky. Byla sobota, horko a všude šrumec. Ulovily jsme na tržišti kilo broskví a vybaveny tristními pozůstatky francouzštiny v mé paměti a obstojnou angličtinou, kterou vládla Alice,   jsme se rozjely hledat svatostánek košíkářů . Plakátky po stranách silnice se postaraly o bezpečnou navigaci (narozdíl od signálu GPS v našem i-Phonu, na který jsme po nějaké době zcela rezignovaly).

Šipky na prvním kruháčku u města slibovaly bezproblémový průjezd na parkoviště. Abychom náhodou nebloudily, předvoj nám dělali dva kluci na miniskútrech ( děti na motorkách nejsou ve Francii vyjímkou,  můžete je potkat všude, podmínkou je helma nebo dětská sedačka). Píchly jsme fiata pod jediný volný olivovník a vydaly se zpět do městečka. Nad hlavou pravé poledne a rozžhavenou dlažbu pod nohama.“ Jdete na trh? Tak to jdete správně, vezměte to doprava kolem výrobce nábytku, má dobré víno.“ :-)))

Zahnuly jsme za roh a tam nám doslova spadly brady. Nůše zavěšené  v korunách stromů, girlandy ošatek věnčící balkony, koše a košíky nejrůznějších tvarů přibité na dřevěných okenicích. Zdálo se, že ve Vallabregues není jediná duše, která by nežila dnešním svátkem.

Než jsme však došly na „výstaviště“ potkaly jsme cestou Košíkářské muzeum.  Zřejmě jsme si všechno prohlížely velmi důkladně, čímž jsme si vysloužily pozornost krojované madame. Hlasitě a dvojjazyčně nám přiblížila tradici místního košíkářského cechu, druhy materiálů zpracovávaných v této oblasti i význam jednotlivých předmětů v životě a zvycích místních obyvatel.  Její živelný výklad přerušila až Lucie a věnovala jí jednu z našich ryb. Následovalo bouřlivé nadšení a pak stejně intenzivní zděšení – jak je možné, že pouze jedeme kolem a nejsme tu už od včerejška? „ Marceli, okamžitě jim vrať vstupné! To jsou košíkářky. “ Marcel přispěchal, nelenil nás opusinkovat –  raději rovnou čtyřikrát, protože třikrát se líbá jen v Paříži a Pařížané jsou jak známo děsní balíci ….  Jak to, že jsme se nepřihlásily jako vystavující ( ale to se dá ještě napravit, jen oběd už asi nestihnete)..“a kde budete spát? Vy nevíte, kde budete spát? To se nebojíte?  No tak to musíte zůstat tady, někde vám seženeme volný pokoj a večer je bál, muzikanti,  tanec a všude spousta skvělého rosé a taky marc.“  Hodnou chvíli to vypadalo, že už nás nikam  nepustí :-))) Do dvou na

šich knížek, které jsme prozíravě vzaly s sebou, jsme napsaly věnování, slíbily, že za rok to tu s ostatními roztočíme a zanechaly muzeum za sebou hluboko v úzkých kamenných uličkách.

Výstavní plochu jsme nemohly minout, velké prostranství pod platany pokryté bílými stany bylo plné košů.  Hned u vchodu nás uvítal proutěný košíkář a pak už naše nadšené výkřiky„hele, koukej, pojď se rychle podívat, tý brďo, tenhle si musím odvézt domů“ nebraly konce. K mání tu byly koše nejrůznějších tvarů a velikostí, z materiálů o nichž jsme mnohdy ani neslyšely, nebo se je dosud neodvažujeme zpracovat. Převážná část produkce samozřejmě pocházela z Francie, ale výrazně na nás zapůsobila tvorba dánských a izraelských košíkářek. Za zmínku rozhodně stojí projekt BASKET 4LIFE  podporující recyklaci materiálů a významně se podílející na obnově zaměstnanosti v nejchudší zemi afrického kontinentu Burkina Faso http://www.baskets4life.dk/

Když už nám z košů šla hlava kolem, znovu nás lapil Monsineur Marcel Muzejní Správce a odvlekl nás přímo k okrojovanému pořadateli festivalu. Opět následovalo obřadné představování  … Jean-Marie společně s ostatními kroutil hlavou nad další rybou, kterou Lucie hbitě vytáhla z kabely  a znovu nás důrazně zval k večerní veselici. Protože však těch marc od rána zjevně urazil víc, než měl, rychle jsme si vyměnili vizitky a my slíbily, že příští ročník už stoprocentně začleníme do našeho diáře.

Kolemjdoucí návštěvník si nesl povědomý kousek, ten přece známe, zajásaly jsme a zeptaly se, jestli tu vystavuje ještě někdo z Čech. „ Jistě, jděte rovně a za dánským stanem doprava.“  Lepší důvod k ústupu jsme si nemohly přát.  Šly jsme se pozdravit s Gabrielou Markovou a pak už jsme všichni netrpělivě vyhlíželi slavnostní průvod. Celé městečko vyrazilo ve více či méně tradičních kostýmech, v rukou kromě košů píšťaly a bubínky, na vozech přivázané pyramidy košů, oslíci nesli ohromné svazky vrbového proutí – prostě skvělé divadlo, které si všichni zúčastnění i přihlížející náramně užívali.

Jakmile celé defilé prošlo, vrátily jsme se za restaurátorem a vášnivým sběratelem knih s košíkářskou tématikou a výměnou za příspěvky do jeho sbírky jsme od něj dostaly tři starožitné košíčky, které pamatovaly druhou světovou a sloužily k odkládání žetonů v kasinu.
A samozřejmě také pozvání na letní kurzy, které pořádá a na výstavu, kterou si nesmíme nechat ujít  a tak dále a tak dále…
Výpravu jsme zakončily nákupem knížek dánské autorky Evy Seidenfaden www.vissinggaard.dk a francouzky Michèle Pichonet … jistěže  jsem neodolala a ulovila jeden z těch nádherných košů, do auta jsem ho propašovala s tvrzením, že bude sloužit jako výletní piknikový a že se bez něj týden v Provenci prostě neobejdeme :-)))  Následovala další pozvání – celý příští rok bychom mohly strávit na kurzech a festivalech…báječná přestava, že?

Protože se však večer kvapem blížil a my jsme stále ještě neměly jasno v tom, kde budeme vlastně nocovat, rozloučily jsme se a vydaly se pozdním odpolednem po vyprahlých klikatých silnicích podél řek směrem k aquaduktu Pont du Gard …ale o tom zas příště…
S odstupem několika dní se dívám na fotografie a těžko se mi z nich vybírá, pravděpodobně je prostě jen přetáhnu do galerie – většina je natolik inspirativní, že je mi líto vás o ně ochudit. Popisky k fotografiím budeme postupně přidávat přímo do galerie – zřejmě to ještě chvilku potrvá, mějte trpělivost, ale budeme rádi za vaše komentáře 🙂
Fotografie si můžete prohlédnout v galerii na Picase, postupně budou ještě přibývat, pár jich mají ve foťáku Alice s Lucií.

Zdroj: Fête de la Vannerie à Vallabrègues.